Světlo mě baví odjakživa

Osobnost Žandy Gebauera se dá velmi těžko shrnout do jedné věty. Je sochař, designér (třebaže tohle označení nemá moc rád), architekt, milovník přírody, člověk, kterému není lhostejný veřejný prostor. Také trochu tesař, truhlář… 
Renesanční bytost. A v neposlední řadě tvůrce dechberoucích světelných objektů a artefaktů. Ty byly hlavním tématem našeho rozhovoru, který plynul v ateliéru v kouzelném starém domku pod skálou lemující pražské Dalejské údolí.

Vybavujete si, kdy vás vlastně začalo zajímat světlo jako fenomén?

Už se mě na to někdo kdysi ptal a já se v paměti dopátral vzpomínek na to, že jsme ve škole měli nějaké základy s elektrikou, zapojovali jsme malinké žárovičky k ploché baterii a mě to hodně bavilo. Pak mám ještě další vzpomínku z dětství, kdy dědeček pořídil na stromeček plastové koule, ve kterých byly žárovičky. Ty koule se mi teda opravdu nelíbily, ale fascinovalo mě, jak může být zapojených tolik žárovek dohromady. A ještě jedna vzpomínka… Ta je spojená s tátou a Nižborem, kde jsme v sedmdesátých letech bydleli. O Štědrém dnu nás vždycky máti vyslala, abychom šli hledat zlaté prasátko. Šli jsme do kopců, v dálce svítily vesnice a my se snažili rozlišit, co jsou světla v barácích a co je skutečné zlaté prase. A to byla docela dřina, třeba na dvě hodiny za pořádného mrazu. No a pak jsme se shodli, že opravdu támhleto světlo je to zlaté prasátko, že svítí nějak jinak. Takže tohle byl možná úplně takový prazáklad, že už tehdy mě světlo bavilo.

Zmínil jste Nižbor. Nižborská obloha posetá hvězdami prý byla inspirací pro váš design osvětlení v pražské restauraci Lehká hlava.

Obloha byla vždycky v Nižboru fascinující, černá se zářícími hvězdami a hvězdokupami. A právě v restauraci Lehká hlava, která je v domě se zachovanými gotickými klenbami, mě tahle myšlenka přepadla, a tak jsem na stropě vytvořil spletitou síť drobných LED diod, kterých je tam přes tisíc a jsou naprogramované tak, že se mihotají jako na té noční obloze.

Hvězdný strop je spíše na pomezí světelného designu, ale vy jste především sochař a tvůrce nádherných světelných instalací. Nebo snad světelných soch? Jak svým výtvorům říkáte?

Světelné objekty jim říkám. Ale ve skutečnosti to jsou světelné entity, které mají schopnost dát prostoru duši. Protože ta hranice, kdy to je socha a kdy objekt, je taková diskutabilní. Pracuji s pryskyřicemi na optické úrovni. Záleží mi na barevném podání, struktuře a rozptylu světla. Používám do kompozitů různá vlákna a další doplňující organické nebo anorganické komponenty, které mají vliv na vzhled objektu a proud světla, který z něj vyzařuje. Nezáleží pouze na tom, jaký světelný zdroj se dá dovnitř.

Mám se na ty vaše světelné objekty dívat více jako na artefakty, nebo spíše třeba jako na artové lustry?

To je o úhlu pohledu, jak to kdo vnímá. Myslím, že trefné je označení artefakt. Protože to je cosi individuálního, co může být jak umělecké, tak suše technické, funkční, ale třeba také naprosto kýčovité. Já se pocitově prolínám na rozhraní těch různých úrovní. Někdy je to o průniku organických prvků do nějakých dalších geometrických tvarů, jindy je to více technické. Je to o gustu. A klienti jsou různí. Někteří chtějí jednoduché tvary, jasné linie bez příkras, jiní mají smysl pro ornament, pro dekor. Mě osobně nebaví, když by téma mělo být třeba o těch ornamentech jen tak pro nic za nic. Pro mě je podstatné, aby to něco dělalo se světlem a něco pak taky vytvářelo v prostoru.

Když navrhujete světelný objekt, přemýšlíte zároveň o tom, jak potom může světlo modelovat prostor?

To je pro mě úplně zásadní. Základní stav nějakého prostoru je pro mě ten, že není ničím zatížený, je úplně prázdný. Na zemi je podlaha z přitažlivého a bezvadně opracovaného dřeva, na kterou si člověk rád sedne nebo lehne, protože je to zkrátka příjemné. A když se pak na strop upevní nějaký světelný objekt, který ten daný prostor hezky prozáří, a mám z toho na první pohled dobrý pocit, že už by tam vlastně nemuselo přibýt nic dalšího, tak to je pro mě ten stav, který je v pořádku. Když světlo dobře modeluje prostor, člověk potom nemusí mít pocit, že tam něco chybí.

Proč vás jako umělce baví pracovat se světlem?

Asi nejvíc mě baví, když mě osloví klient, který ví, co chce. Nemám na mysli, že mi řekne, že nechce ten váleček z obchodního řetězce, protože chce něco méně klišoidního. Baví mě, když přijde se zadáním, které je hlavně o pocitu. Chce udělat něco s prostorem, aby z něj měl konkrétní pocit, určité emoce. Aby byl prostor například spíše temný – nebo naopak světlý –, byl dobrý pro meditaci či třeba pro jídelnu a podobně. Zkrátka nemá přesně ohraničený formát, ale má jasnou představu, co chce v tom prostoru pocitově mít, jak to s ním má cloumat.

Většinou pracujete pro soukromou klientelu, ale lidé mohou vaše světelné objekty vidět i v některých veřejných prostorách.

Už jsem zmiňoval pražskou restauraci Lehká hlava. Když zůstanu v Praze, tak v klubu Futurum na Smíchově svítí moje kokony, taková vosí hnízda. Další světelné objekty jsou třeba v divadle Minor. Největší, respektive nejdelší objekt je v prostoru schodiště základní školy Brána jazyků na Uhelném trhu. Tou školou prošly všechny naše čtyři děti.

Na čem teď momentálně pracujete?

Po neuvěřitelných osmnácti letech se chystám repasovat dva světelné stoly, které jsem vytvářel pro restauraci Lehká hlava. Teď to zrovna řešíme technologicky. Ani napoprvé to nebylo jednoduché, a přestože se technologie posunuly mnohem dále, stále je to dost komplikované. Zároveň tam také restauruji dřevěné dveře. Zatím mají docela úspěch. Lidi baví, že jsem z takových bahnitě hnědých nudných dveří udělal mnohem živější objekt. Přidal jsem víc načervenalých olejů, takže působí tak trošku směrem do Japonska. Ale je to čiperné, což se k takovému prostoru hodí, a hosté takové dveře jen tak neminou. Pro Lehkou hlavu budu také tvořit velký světelný paravan na dvorek. Bude to opravdu dost speciální dvouplášťový kus, který bude obsahovat organické elementy. Tři metry čtvereční rozsvícené, jakoby žhnoucí plochy. Nebude to úplně jednoduchá realizace, ale výsledný efekt bude – alespoň doufám – stát za to.

Zmiňoval jste, že jste se v posledních letech věnoval i jiným aktivitám než jen těm pracovním. Oč konkrétně šlo?

Skoro dva roky jsem neměl čas na svou práci, protože jsme se sousedy a dalšími obyvateli Řeporyjí zachraňovali část Dalejského údolí před zastavěním. Ale podařilo se mi alespoň na oslavu našeho vítězství formou referenda, které dalo obrovský kus práce, udělat lampu Světlo pro údolí. Na stejnojmenné výstavě byla připomenutím, jak je třeba bojovat proti nesmyslným rozhodnutím námi placených zastupitelů. A jak je krásné, když se do toho občané dají. V den vernisáže jsme zprovoznili i kostrbatou elektronickou verzi na www.svetloproudoli.cz. Věřím, že konečně budou naši zastupitelé – jak v obci, tak na magistrátu – konat svoji námi placenou povinnost chránit a zachránit místo krásné přírody, kam chodí na procházky nejen obyvatelé Řeporyjí, ale i ti, co bydlí v panelácích kolem. Ale také lidé z celé Prahy a republiky.

Na co tvůrčího se nyní těšíte?

No, možná tím pár lidí namíchnu, ale já vlastně celý život nepracuju. Já se jen bavím. Protože cokoli dělám, pohltí mě to a nepřestává mě to bavit. Do určité míry ovládám více řemesel. Ať už je to práce s kompozity, s kovem, se dřevem, s kamenem, s terénem. To všechno mě baví. Což je sice dobré, ale má to i svou stinnou stránku, protože obvykle dělám příliš mnoho věcí najednou. Těší mě řešit různé prvky, které jsou na rozhraní různých řemesel, oborů. Například to prolínání třeba ze sochařiny do designu. I když mi už dneska termín design vlastně trošku leze na nervy, protože se po něj schová cokoli. I jen atypicky vyrobená krabička na svačinu. A já se v tom někdy ztrácím.

Mluvíte o tom, jak vás tvorba naplňuje. Má to i nějakou odvrácenou stránku?

Dost často je to dřina, a když to není dřina, tak je to alespoň pořádný stres. Někdy i děs! Při vytváření světelných objektů pracuju s poměrně drahými materiály a zpracování je někdy komplikované. Jde o čas a o technologii, při níž kombinuji různé několikakomponentní materiály. Takže když dělám nějakou formu na světlo, makám na prototypu třeba měsíc. Pracuji s materiálem za pět deset tisíc. Když se to nakonec nepovede, je to tedy opravdu průs… Tomu se maximálně vyhýbám. Je to hodně o načasování. Třeba musím zvládnout vytvořit vrstvu v polyesteru. Je jedno, jestli jde o decimetr nebo metr čtvereční, mám na to prostě při dané teplotě rámcově dvacet minut, kdy potřebuju, aby tam nebyly bubliny, chlupy, nečistoty. Je to svižná optická práce, při níž si nemůžete říct, že uděláte část dnes a zbytek až zítra. Takže se snažím být ostražitý. Někdy prožívám momenty, kdy si připadám jako chodec po laně. Kdy prostě není možný jediný chybný krok…

Předpokládám, že když se to povede, je radost kvůli tomu předchozímu stresu o to větší.

To ano. Je to vždycky zážitek. Je to něco podobného, jako když jsem za starých časů dělal fotky. Vyvolával jsem film a do poslední chvíle byl v očekávání, jak to dopadne, jaký obraz z vývojky vyleze. Byla to taková alchymie. Stejnou prožívám, když tvořím světelné objekty. Takhle to mám léta letoucí. Ale před rokem a čtvrt, když jsem prodělal infarkt a málem nepřežil, jsem něco přehodnotil. V lehkém kómatu jsem tenkrát klesl zády na dno Berounky, ležérně pozoroval její hladinu ode dna a pozoroval probleskující světlo. Bylo to velice relaxační. Pak přišla ohlušující rána a tma jako v pytli. To mě na kardiologii v Motole během operace vzkřísili defibrilátorem. Něco se od té doby změnilo. Kromě toho, že na rozdíl od běžného jedince teď slavím tři výročí – tedy narozeniny, svátek a nyní i zmrtvýchvstání –, beru některé věci jinak. Dříve jsem se vždycky těšil hlavně na nějaký průběh konkrétního procesu nebo výsledek díla. Dneska se každý večer těším na následující ráno. A když se ráno probudím, jsem vždycky zvědavý, co zvládnu, do čeho se pustím a jak to vlastně dopadne. Mám nějakou představu, ale vždycky to nakonec dopadne úplně jinak. Mne ten proces nesmírně baví. Milan Šteindler kdysi natočil jeden film, jmenoval se Díky za každé nové ráno (snímek podle scénáře Haliny Pawlovské, pozn. red.). Jeho název mi utkvěl v paměti a přijde mi jako taková supermantra.

Autor: Klára Antošová