Světlem se dá kouzlit

Prof. Mgr. akad. arch. Roman Brychta patří mezi nepřehlédnutelné osobnosti české architektury. Má za sebou desítky projektů veřejných staveb, jako jsou například Národní technická knihovna v Praze, Muzeum barokních soch v Chrudimi, Muzeum českého karosářství ve Vysokém Mýtě nebo Sluňákov – centrum ekologických aktivit. Momentálně řeší mimo jiné pozoruhodný projekt smuteční síně ve Vysokém Mýtě. Jméno prof. Brychty je také spojeno s nedávnou výstavou díla barokního umělce Petra Brandla v pražské Valdštejnské jízdárně. Stál za architektonickým řešením výstavy, v jehož rámci samozřejmě řešil také osvětlení. Právě to bylo leitmotivem našeho rozhovoru.

V čem pro vás bylo nasvětlení výstavy Petra Brandla ojedinělé?

S Bárou Šimonovou a Markétou Mráčkovou jsme vycházeli z podmínek, které jsou v prostoru Valdštejnské jízdárny k dispozici, a limitů definovaných restaurátory, popřípadě těmi, kdo obrazy zapůjčili. Nasvícení jakékoli výstavy považuji za velmi důležitý proces. Zde jsme spolupracovali s kolegy z Etny, kteří osvětlení ve Valdštejnské jízdárně pro Národní galerii zajišťují.

V případě výstavy Petra Brandla byly obrazy oboustranně instalovány na skleněné tabule volně rozmístěné v prostoru. V rámci daných možností světelného parku jízdárny bylo poměrně komplikované nalézt úhly směru osvětlení, aby nedocházelo k vzájemnému oslňování návštěvníků, ale aby byly zároveň obrazy dostatečně nasvícené. Samostatnou kapitolou bylo nasvícení největšího obrazu Historie Josefa Egyptského. Ten jsme umístili jako závěr expozice do zadní místnosti a nasvítili z daných pozic co nejvíce rozptýleným světlem. Strop jízdárny byl jemně nasvícen zářivkami. Stávající výrazné lustry jsme nechali zhasnuté.

Jaký byl základní koncept architektonického návrhu a jak na něj navazoval projekt osvětlení výstavy?

Architektonické řešení výstavy Petr Brandl: Příběh bohéma bylo založeno na odkrytí vlastního prostoru Valdštejnské jízdárny a jeho vizuálním propojení s Valdštejnskou zahradou. Malby Petra Brandla byly volně rozmístěny v sále a minimalisticky instalovány, jak již bylo výše zmíněno, na subtilních skleněných panelech podepřených ocelovými pláty.

Mistrovy obrazy se tím staly hlavními expozičními prvky v prostoru Valdštejnské jízdárny. Návštěvník tak jako by přímo vstupoval do jednotlivých scén maleb. Díky popiskám, které doplňovaly názvy děl o okolnosti vzniku konkrétních pláten a zasazovaly je do kontextu umělcova života, se návštěvník seznamoval s celým jeho bohémským příběhem. Toto byl hlavní záměr kurátorky Andrey Steckerové, který se povedlo propsat do vlastní expozice, čímž se výstava stala i návštěvnicky úspěšnou.

 

Autoři architektonického řešení výstavy Petr Brandl:	Příběh bohéma jsou Roman Brychta (Roman Brychta Architekti), Markéta Mráčková, Barbora Šimonová (Cosa.cz)
Spolupráce při nasvícení expozice:	Jan Jiruška, Etna
Kurátorka:	Andrea Steckerová
Grafické řešení:	Štěpán Malovec, Kristina Ambrožová

 

Naráželi jste v souvislosti s osvětlením na nějaké potíže dané kombinací s denním světlem a podobně?

Původně jsme chtěli pracovat s kombinací umělého a tlumeného denního světla. Chtěli jsme dát návštěvníkům možnost pohlédnout z oken jízdárny do raně barokní zahrady, a tak maximálně propojit interiér s exteriérem. Odkazovali jsme se na fotografie z poslední Braunovy výstavy v Jízdárně Pražského hradu ze šedesátých let, kde bylo v prostoru použito převážně denní světlo. Národní galerie však stanovila podmínku, že v současné době nelze použít denní světlo. Tudíž byla většina oken zakryta fólií neprostupnou pro UV záření, a tak bylo dominantní světlo expozice umělé.

Nakolik problematické bylo z vašeho pohledu nasvětlení velkých exponátů?

Vycházeli jsme z daného systému galerijního osvětlení. Byli jsme tedy limitovaní stávajícími pozicemi napájecích lišt. Jediné, co jsme mohli a vlastně museli udělat, bylo posunutí napájecího lištového systému cca o metr výše, abychom mohli nasvítit velké oltářní obrazy. K osvětlení exponátů jsme použili expoziční světlomety uchycené v napájecích lištách. Výměnou optik a různého dalšího příslušenství je na nich možné měnit vyzařovací charakteristiky. Výzvou u velkých obrazů – ale nejen u nich – bylo najít vhodné kombinace a pozice svítidel tak, aby se omezily odlesky a stíny a minimalizovalo oslnění.

Bylo nutné jít do nějakého kompromisu s ohledem na to, že šlo o nasvícení historických pláten?

Ano, od restaurátorů jsme měli dány jasné podmínky hladiny osvětlenosti pro každý obraz, které kolegové z Etny museli dodržet.

Jaké osvětlovací soustavy jste použili? Jak jste pracoval s chromatičností?

Záleželo to na osvětlení, které jsme měli k dispozici. K osvětlení exponátů jsme použili již zmíněné světlomety v lištách, strop byl jemně osvětlený zářivkami, které jsou také součástí napájecích lišt. Vystavené obrazy v podstatě pocházejí ze stejného období, takže jsme chtěli, aby výstava působila uceleně. Odlišné chromatičnosti by byly rušivé. Použili jsme jednotnou barvu světla, teple bílou 3000 K a LED světlomety s vysokým indexem podání barev (CRI 97).

Jakou roli podle vás hraje osvětlení ve výstavních prostorách?

Je to velmi důležitá disciplína, která výstavu vždy velmi ovlivňuje. Nedá se přesně navrhnout na papíře ani v počítačovém modelu. V projektové fázi tedy pracujeme s představou, koncepcemi přístupu k nasvícení dané expozice. Nejdůležitější je však proces práce ve vlastním prostoru výstavy. Vše je nainstalováno a přichází velmi důležitý moment – nasvícení. Koncept se na místě ověřuje a po poradách posouvá a zpřesňuje. Proto jsem svícení výstavy vždy osobně přítomen. S kolegy vše ladíme, radíme se, jak nejlépe světelné atmosféry, kterou jsme si v projektu představovali, docílit.

Máte nějaké své „know-how“, ze kterého vycházíte?

Vycházím ze své zkušenosti z období, kdy jsem v Galerii Jaroslava Fragnera vykonával civilní službu. Pod vedením tehdejší ředitelky Soni Ryndové jsme s kolegou Pavlem Rydlem instalovali poměrně dost výstav. V některých případech jsme od Soni dostali důvěru a instalace i vymýšleli. Všechny tyto výstavy svítil Václav Kubela, který tenkrát nasvěcoval výstavy v různých institucích. Václav vždy den před vernisáží přijel se žebříkem a začala kouzelná světelná magie. My mu podávali různé druhy reflektorů, domlouvali jsme se, co je důležité a jak si to představujeme. On nám oponoval a radil. Tím jsme se od něj učili práci se světlem. Takže… Když mohu, dělám to podobně.

Jak moc důležitá je při nasvětlování těchto prostor propracovaná světelná atmosféra? A jakou osobně preferujete?

Světlo – jak denní, tak umělé – je velmi důležitým interiérovým prvkem. Pamatuji si z devadesátých let výstavu světového umělce Jamese Turrela v letohrádku Belvedér na Pražském hradě. Návštěvník se položil na lehátko jako u zubaře a byl vysunut do nasvíceného kulovitého prostoru, kde světlo vytvářelo dojem nekonečna. Nebo si pamatuji pobyt v temné odhlučněné bedně, kde jste slyšela vlastní tep. Poslední projekt tohoto nestárnoucího umělce je střešní Skyspaces, tedy něco jako okno do nebe v New York City School. Z jeho prací je vidět, že se světlem se dá kouzlit.

Podobně to vnímám i ve scénické tvorbě. Mám rád práce režiséra Roberta Wilsona. Einstein on the Beach je první jeho dílo, které se mne – primárně přes muziku Philippa Glasse – dotklo. Nicméně obrazy z představení na mne silně zapůsobily. Jako student jsem měl díky kamarádům ze scénografie možnost vidět zkoušky Roberta Wilsona v divadle Archa. Šlo o představení Doctor Faustus Lights The Lights. Jednoduchými světelnými prostředky a plochami vytvářel kontrastní scény a prostor. Mám rád výpravou zdánlivě jednoduchá činoherní, operní i taneční představení, která scénický prostor tvoří primárně světlem.

Výstava je vlastně také tvorba jakési scény, kde je světlo jedním z hlavních prvků k navození atmosféry, podtržení výkonu a výpovědí aktérů. Jen to v našem případě nejsou herci, ale obrazy. Nedávno mi Eva Franch i Gilabert, což je moje kolegyně z UMPRUM, ukazovala výstavu Picasso: Untitled v Madridu, kterou kurátorovala. Představuje na ní padesát děl posledního Picassova období pohledem padesáti současných umělců. Fotografie z výstavy byly výrazné. Na tmavém pozadí svítily jen obrazy. Použila speciální světla, která rozsvěcovala přesné formáty obrazů. Vznikla tak výjimečně působivá scéna.

Které z vašich realizací z oblasti nasvětlení muzejních či výstavních prostor jsou pro vás nezapomenutelné?

Z pohledu práce se světlem a prostorem pro mě byla nejzajímavější tvorba expozice Astronomie v Národním technickém muzeu, která je tam již neuvěřitelných čtrnáct let.

Na co se pracovně nyní těšíte?

Na nové projekty, o kterých ještě nevím.

Autor: Klára Antošová