Philip Frank: Za hranicemi člověka

Sklářský umělec a designér Philip Frank se ve své tvorbě věnuje tématům, jakými jsou například klimatická krize, technologie, umělá inteligence či bioinženýrství. Studoval u Clifforda Raineyho na California College of the Arts v Oaklandu a nedávno absolvoval v ateliéru skla na pražské UMPRUM pod vedením Ronyho Plesla. Jeho diplomový projekt zahrnuje inovativní umělecké objekty – mimo jiné nástěnnou lampu s vlastnoručně vyrobenými žárovkami, které proměňují zdánlivě každodenní předměty v artefakty.

„Ve svém diplomovém projektu zkoumám hranice mezi technologií a lidským tělem. Dlouho mě fascinoval, ale zároveň i znepokojoval rychlý pokrok v oblasti technologií a jejich role v proměně člověka v kyborga. Jsem toho názoru, že i něco tak běžného, jako je kterýkoli způsob korekce zraku, lze považovat za formu lidského vylepšení. Jde o modifikaci tak běžnou, že nemáme tendenci se nad ní hlouběji zamýšlet,“ říká Philip. Má za to, že jeden z hlavních příkladů, kde budou hranice etiky pokoušeny, představuje Neuralink, společnost spoluzaložená Elonem Muskem. „Neuralink vyvinul mozkový implantát, který bezdrátově přenáší nervové signály a umožňuje uživatelům – například lidem s paralýzou – ovládat kurzor počítače pouhou myšlenkou. Zatímco v současnosti tato technologie slouží ušlechtilým účelům, budoucnost může morálku celého projektu pošpinit. Zdraví jedinci by mohli začít usilovat o vylepšení přesahující lékařské možnosti, například o získání nadlidských zrakových schopností, jako jsou noční, či dokonce rentgenové vidění,“ popisuje Philip své myšlenky a obavy. Právě ty vyjádřil formou objektů své diplomové práce: Organické tvary symbolizují lidské tělo a přírodu, zatímco ostré geometrické linie stojící v kontrastu proti nim znázorňují integraci technologií do těla, a tím i proměnu člověka v kyborga.

Příroda, estetika a mimozemský organismus

Fascinující kolekce Philipových objektů se skládá z konferenčního stolku, vázy, dvou nástěnných svítidel a zrcadla. „Konferenční stolek ztělesňuje přírodu, respektive houbové mycelium a jeho funkci v ekosystému,“ vysvětluje umělec. Hlavní inspirací mu byla kniha Ways of Being od Jamese Bridlea, ve které autor poukazuje na spojitost mezi internetem a mykorhizní sítí. „Mycelium tvoří mykorhizní síť, která propojuje jednotlivé rostliny a umožňuje jim přenos vody, dusíku a uhlíku. Dokonce bylo prokázáno, že mezi sebou s její pomocí komunikují. Bridle upozorňuje na fascinující skutečnost, že byť tato síť existuje přibližně 360 milionů let, výrazněji jsme zaznamenali její existenci teprve nyní. Tedy až poté, co jsme si vytvořili vlastní verzi takové sítě – internet. Autor přináší optimistickou myšlenku: Vytvářením vlastních modelů přírodního světa se k němu namísto bezohledného pustošení začneme více obracet. Začneme v něm nacházet moudrost a hledat způsoby, jak s ním ‚spolupracovat‘.“

Váza je podle Philipa spíše dekorativním objektem. Základem je tradiční čistý tvar, který ovšem narušuje reliéf – a celý tvar pomyslně proráží. Dvě nástěnná svítidla Trauma ztvárňují abstraktní mimozemský organismus, který díky světlu vyvolává dojem, že je částečně živý.

Svítidla v sobě mají vlastnoručně vyrobené skleněné žárovky. Proč a jaký význam mají?

„Žárovky byly vyrobeny ručním tvarováním skloviny, a to ve sklářském studiu Martina Štefánka. Bylo důležité, aby každý prvek objektu působil dojmem bytosti z jiného světa. V díle prezentuji žárovku jako umělecký objekt sám o sobě, a proto je pro každé svítidlo vytvořen na míru,“ vysvětluje autor.

Inspirace světlem

Práci se světlem vnímá Philip jakožto sklářský umělec jako velmi zásadní. „Mám pocit, že od chvíle, kdy jsem začal pracovat se světlem, moje tvorba výrazně pokročila a posunula se k novým možnostem. Jednak proto, že je potřeba více přemýšlet, jak bude socha fungovat v kontextu architektury. Ale také proto, že tvorba funkčního objektu nutí umělce uvažovat praktičtěji. Například vyřešit, kam schovat elektrický transformátor nebo jaké materiály použít, aby vydržely každodenní používání.“

Výzvy, experimenty, materiály

Při výběru materiálů prý Philip experimentoval. Nešlo jen o výběr jako takový, ale také o objevování nových způsobů a možností, jak kombinovat jednotlivé materiály. Konferenční stolek a světelné instalace jsou toho příkladem. „K nástěnnému svítidlu bylo zapotřebí vytvořit tenkostěnný dutý odlitek, který pojme elektrické vedení, kovové komponenty a skleněné prvky. V tom se ukrývala technická výzva. Ekopryskyřice hrála v dosažení finálního dojmu klíčovou roli. Lze ji odlévat s bronzovým práškem a následně leštit, čímž vzniká působivý kontrast mezi lesklými ‚kovovými‘ plochami a matnými pískovými texturami,“ popisuje autor.

V případě konferenčního stolku mu ekopryskyřice umožnila plynule začlenit kámen do designu. „Kámen podpírá šedesátikilovou desku skla a původně neměl správnou délku. Abych to vyřešil, vyztužil jsem ho kovem a vytvaroval další prvky pomocí ekopryskyřice tak, aby ladily s celkovou morfologií projektu. Výsledkem je fascinující hybridní objekt. Na první pohled divák hned nepozná, kde končí kámen a začíná pryskyřice, což dodává dílu zvláštní kvalitu.“

Když probíráme, které materiály patří mezi Philipovy nejoblíbenější, bez váhání jmenuje carrarský mramor: „Je skvělý pro sochařskou práci a vizuálně působivý, ale ze všeho nejvíc mě fascinuje jeho opracovatelnost. Během pandemie covidu-19 jsem z něj vytvořil plastiku ruky mé ženy. Tento materiál mě naprosto uchvátil svou tvárností. Mohl jsem na něm pracovat osm hodin v kuse bez přestávky, a přesto měl pocit, jako bych byl na dovolené…“ Dodává ještě, že kámen mu vyhovuje svou předvídatelností. Snadno lze prý odhadnout, kolik se ho při úderu dlátem odloupne. Také broušení a závěrečné úpravy jsou poměrně snadné a vyloženě příjemné. „Další věc, kterou na tomto materiálu miluji, je postupné odebírání hmoty, a tím i pomalé odkrývání uměleckého díla. Navíc prostě rád pracuji rukama… Tento proces vám vrací přesně tolik, kolik do něj vložíte. A nakonec: Mramor má stejný index lomu jako lidská pokožka, což znamená, že mramorové sochy odrážejí světlo velmi podobně jako živá lidská kůže.“

Poselství pro umělce a designéry

Co se týče Philipova diplomového projektu, netají se, že má ambice jeho prostřednictvím oslovit ostatní umělce. Co v sobě nese jeho poselství? „Myslím, že je důležité hlavně zkoumat a nebát se selhání, protože právě skrze selhání vznikly některé z mých nejzajímavějších projektů. Být svobodný, nekonvenční a přistupovat tak i k tématům, která vás zaujmou. Současně věnovat větší pozornost přírodě: Jak ji propojit s tvorbou nejen tematicky, ale i materiály a principy.“ Svůj projekt Philip vnímá někde na pomezí umění a designu. Přičemž roli produktového designu vnímá jako nezbytnou součást každodenního života. „Určuje, jakým způsobem komunikujeme s okolním světem, a zvyšuje naše pohodlí. Kromě toho hraje důležitou roli v kulturních proměnách spjatých s vývojem technologií. Spojuje umění, funkčnost i inovace a vytváří objekty, které slouží nejen účelu, ale také vyprávějí příběh.“

Profesní sny a vize

Philip studoval nejprve u Clifforda Raineyho na California College of the Arts v Oaklandu, poté v ateliéru skla na UMPRUM pod vedením Ronyho Plesla, kde také absolvoval.

Co mu obě studia dala a v čem ho posunula? „Oba profesoři trvali na tom, že při tvorbě umění je důležitý silný koncept. S tím naprosto souhlasím. Začít nový projekt je často to nejtěžší – přijít s jasnou koncepcí. Trvá to, chce to praxi a hodně zkoumání. Od obou svých profesorů jsem se naučil různé věci. Jsem vděčný za obě zkušenosti. Clifford Rainey zdůrazňoval koncept, byl to ale také praktik. Říkal, že musíme umět používat alespoň vrtačku a kladivo, abychom, pokud nám umění nezaplatí účty, mohli využít své řemeslné dovednosti. Rony Plesl naopak kladl ještě větší důraz na kvalitu konceptu a využití designu jako výchozího bodu kariéry,“ vysvětluje umělec.

I díky studiím má Philip na čem stavět svou kariéru. Jeho profesní vize jsou jasné: „Pracuji na tom, abych měl vlastní studio, kde budu vytvářet jak designové, tak umělecké objekty. Myslím, že je pro umělce obohacující vytvářet funkční objekty. Je to výzva, avšak právě díky těmto výzvám neustále přicházejí nové ideje. O ty jsou umělci, kteří lpí na jednom stylu, aby si udrželi prodej, ochuzeni. Rád bych pokračoval v objevování možností, jak učinit přírodu spolutvůrcem svých děl.“

Autor: (red)
Foto: Šimona Němečková