Nasvěcování světa mě baví

Ateliér umělce Krištofa Kintery je místo, kde by člověk mohl trávit hodiny a stále by měl nač koukat. Svým způsobem je tam artefaktem všechno, co vidíte. Rozpracovaná díla, sochy zabalené v igelitu, modely budoucích realizací, povalující se nářadí, pracovní stoly schované pod kusy materiálů a vznikajících děl, která už teď mají duši. Ateliér sám o sobě působí jako fascinující, volně žijící organismus. Momentálně v něm dominují pouliční lampy z desítek zemí celého světa, které „vyrůstají“ na rozličných kovových stoncích a kmenech, tvoří něžné shluky rostlin nebo impozantní solitéry. Pod rukama Krištofa Kintery a jeho týmu zde roste základ unikátní botanické zahrady světla, Light removes Darkness, která v roce 2025 ožije spolu s novým pražským Dvoreckým mostem.

Jak vůbec vznikla myšlenka na vytvoření zahrady světla?

Byli jsme osloveni vítězi soutěže na realizaci pražského Dvoreckého mostu, což je Atelier 6 v čele s Ing. arch. Radkem Šímou, kteří do svého návrhu zakomponovali myšlenku, že jeho součástí bude i umělecké dílo. Ale v té době se ještě nevědělo, jaké. Až když byl hotový projekt mostu, začal Radek Šíma oslovovat různé umělce. Ve hře bylo mnoho zahraničních i českých autorů. Obrátili se také na mě. Nadchlo mě to. Most je krásně navržený, elegantní, snoubí v sobě výsadní esenciální architektonické směry, jako jsou brutalismus a kubismus. Druhý jmenovaný je tam skutečně oprávněně, protože český kubismus je světový unikát a jedno z jeho ložisek je velmi nedaleko Dvoreckého mostu – v Podskalí pod Vyšehradem. To vše mi dávalo smysl. Zaměřili jsme se na oba vltavské břehy, na podolský i smíchovský, kde je situace hodně komplikovaná, protože tam je dopravní džungle – vlak, autobusy, tramvaje, auta. A vše se potkává mimoúrovňově. Přestože je umění iracionální a svými rozostřenými pravidly a svobodným územím vytváří kontrast ke světu, který je celkově nastavený na racionalitu, tak v případě umělecké části projektu Dvoreckého mostu bylo potřeba se zamyslet i racionálně. Aby tam vzniklo něco, co je periferním viděním dobře viditelné z dopravních prostředků, zároveň viditelné z dálky a také by to asi mělo svítit

Vaše umělecké pojetí je kromě jiného ojedinělé v tom, že zahrnuje svítidla z desítek zemí celého světa. Jaký to má význam?

Když jsme začali rozvíjet myšlenku zahrady světla, na začátku bylo pouze to, že bychom mohli do řešení zapracovat atribut svítidla veřejného osvětlení, které jsem ostatně zpracovával už mnohokrát předtím. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo, protože jsem se nechtěl vracet do podobných principů, ale když jsme začali přemýšlet, že bychom šli úplně jinou cestou, souhlasil jsem: Ano, pojďme přehodnotit svítidla veřejného osvětlení, ale velkorysým způsobem, pojďme sbírat svítidla z celého světa a uplatnit je na místě, kde to nikdo nečeká.

Začali jste v roce 2019. Kolik svítidel se vám od té doby podařilo „nasbírat“?

Momentálně máme svítidla z dvaasedmdesáti zemí světa. Což je výrazné číslo, ani jsem nečekal, že to půjde takhle pěkně. Protože na začátku jsou vždy euforie, odhodlanost, ale realizace pak bývá složitější, než se zdálo. Nicméně nám se to zatím daří, za což může naše spolupracovnice Jana Ptáčková, která to má na starosti. Za každým svítidlem je příběh svého druhu. Máme lampy z Kjóta, z Buči, z Chile, z Kanady, z New Yorku, ze San Franciska, máme komplet celou Evropu. Komplikované země, kde vládne totalitní režim – například Rusko, Severní Koreu nebo Čínu – jsme si nechali na závěr. Máme za to, že světlo není politikum a že bychom nechtěli podporovat vytváření dalších hranic mezi tím správným, dobrým světlem. Na celém světě žijí obyčejní lidé, kteří světlo potřebují. Ale jde o to, že když chceme svítidlo z Ruska, nepíšeme si o ně do Kremlu, ale snažíme se ho získat od zdroje odporu, od disentu, podobně jako třeba z Číny.

Cítíte se lépe v roli umělce, nebo designéra v oblasti light designu?

Já se vůbec necítím jako designér, je mi daleko líp v roli svobodného umělce, který může vše, co si umane, a nemusí se podrobovat regulím, které design implikuje. Design není má disciplína, my jsme spíš sochaři. Mluvím v množném čísle, protože na projektu zahrady stejně jako na jiných projektech pracuje kolektiv, protože to už je mimo kapacitu jednotlivce. My děláme světelné sochy. Nemusíme se přitom zabývat tím, čím se musí zabývat designér, tedy technickými parametry, výrobní složitostí. Některé naše věci jsou výrobně nesmírně náročné, což by ve světě designu nejspíš nikdy neprošlo.

Co bylo hlavním leitmotivem, když jste pracoval s prvními vizemi zahrady světla?

Je tam čitelná symbolika světla jako takového. Světlo je život, je to kontrapunkt vůči temnotě, je spojované s pozitivní energií. Ta symbolika se k němu váže už od pravěku. Kořenový systém dějin je se světlem spjatý a dokládá, co vše pro nás světlo znamená. Nasvěcování světa je pro mě strašně zajímavá věc. Tohle všechno jsem vždy spatřoval v každém svítidle veřejného osvětlení. Pro mnohé lidi jsou ty štíhlé, vysoké krásky něco automatického. Prostě jen plní svou funkci. Podobně jako stožáry vysokého napětí. Ty bychom nejraději v krajině ani neviděli, ale bez nich bychom si nedobili telefon ani neupekli kuře. Jsou to účelové věci, kterým většinou nevěnujeme pozornost. A to byl pro mě výchozí bod, proč jsem s nimi už v předchozích letech začal pracovat. Dělal jsem ze svítidel lustry, pod Nuselským mostem jsem z pouličního osvětlení vytvořil plastiku Memento mori, na nábřeží Kapitána Jaroše jsem vytvořil památník cyklistům, co zahynuli v pražských ulicích. A vždy jsem využíval eleganci a vertikalitu té obyčejné věci – stožáru veřejného osvětlení. Ta mě vždycky bavila.

Když ve světě poptáváte svítidla veřejného osvětlení, specifikujete je nějak?

V projektu zahrady světla nás zajímají spíše starší typy svítidel, obstarožní, vintage, protože v sobě mají paměť své doby. Baví nás, že se svou charakteristikou propsaly do nějaké éry. Nová svítidla mě moc nezajímají. Je s nimi spojená technologická stránka věci, a to proměna světelného zdroje z původního sodíku a předtím rtuťové výbojky v LED osvětlení… Ale naprostá většina světel, co k nám přicházejí, má sodíkovou podstatu, to znamená žluté světlo. Jeho chromatičnost je pro lidi, přírodu, zvířata i hmyz ideální, což samozřejmě víme, a proto si od Ing. Jiřího Černého z firmy Artechnic – Schréder A.s. necháváme vyvinout speciální ledkové zdroje, které imitují chromatičnost sodíku. THMP jako budoucí správce je s tím v souladu, i když to pro ně znamená určité komplikace, protože ta svítidla nejsou dostupná na trhu. Ale my jich necháme do zásoby vyrobit tolik, aby byl projekt udržitelný a žárovky se daly měnit. Chceme, aby projekt splňoval moderní ekologické požadavky. A protože máme LED osvětlení, tak spotřeba je opravdu zanedbatelná. Druhá věc je, že svítíme žlutě ve třech různých chromatičnostech. Třetí podstatný bod je, že celý projekt je ovládaný elektronicky, takže světla nebudou svítit stále stejnou intenzitou, budou podléhat změnám. Tu bude svítit jedno, tu druhé, tu všechny unisono, takže tam bude takový světelný koncert, díky kterému bude spotřeba menší, než kdyby to všechno stále svítilo na sto procent.

V rámci projektu si vystačíte jen s těmi svítidly, která nasbíráte ve světě, nebo je budete něčím doplňovat?

Budeme doplňovat. Často zmiňuji podobnost s botanickou zahradou: Je to podobné, jako bychom sbírali květiny z Brazílie, z Afriky, z Asie a Ameriky. U každé „květiny“ bude cedulka o jejím původu. Vozíme ze světa jen samotná svítidla a k nim dotváříme stožáry. Někdy se snažíme připodobnit k estetice původní země, jindy má zase svítidlo „stonek“ a celek se podobá nějaké květině, co roste třeba v Bangladéši. Tvoříme křížence volného sochařství, které někdy připomíná botaniku a jindy se odkazuje k určité zemi.

V jaké fázi rozpracovanosti jste?

Máme zcela konkrétní ponětí, jak bude vypadat sto sedm lamp, ale do detailů je rozkreslených asi sedmdesát. Jsme asi za půlkou. Některé lampy stačí už jen sestavit a opatinovat. Na každý nový stožár vyrobený ze železa se musí dát ochrana proti korozi, což je zinek, který ale působí industriálně a nově. Tak ho „zestařujeme“, aby měl patinu. Je to poměrně složitá věc, řešíte to u sto dvaceti světelných skulptur, přičemž rok má sto padesát dva týdnů… Je to crazy. Ale je to potřeba. Kdybychom to dělali řekněme v té „komfortní zóně“, měly by sice práce asi tak třetinový rozsah, ale chyběla by jim ta intenzita a rozmach, které v tom nyní jsou a díky kterým bude výsledek o to lepší. Často je to dost velká střelba, protože na projekt sice máme prostředky z magistrátu, ale financujeme ho i sami, abychom mohli plnit termíny a nemuseli čekat, až nám přitečou peníze. Riskujeme tak hrozně moc, ale je to dream job.

A musím dodat, že ze strany magistrátu jakožto zadavatele pociťuju opravdu přejícnost. Což je pro mě nová zkušenost, protože člověk byl spíše zvyklý na boj s institucemi a státními strukturami. Ale něco se změnilo, hodně lidí tomu projektu fandí, což je pro nás dobrá zpráva.

Máte před sebou nějaké mezníky, kterých se obáváte?

Ano. Když jste ve fázi vymýšlení projektu, je to většinou zábava. Ale teď jde už do tuhého. Teď už se ty věci realizují, musíme postupovat v souladu s regulérním projektem, nejde o nějakou sochu v galerii, ale o objekty ve veřejném prostoru, které musejí mít technické náležitosti. Hodně věcí se ještě může nezdařit… Čekají nás jednání s různými organizacemi, schvalování. A není zkrátka ještě vyhráno.

Jak a kde vůbec vznikají stožáry?

Nadpoloviční většinu stožárů si vyrábíme sami, protože schopnosti a technologie máme, jsme sochaři. Ale u složitějších věcí se obracíme na výrobce stožárů, což je Kooperativa, v. o. d., Uhlířské Janovice. Už jsme s nimi spolupracovali, máme za sebou několik společných realizací.

Když se trochu zasníte, představíte si, že vše už je hotové… Jaká je vaše vize ohledně zahrady světla?

Vidím tam hloučky lidí, někteří posedávají, jiní se tou zahradou procházejí. Třeba o půlnoci nebo taky v jedenáct dopoledne. Vidím tam cizince, kteří přijíždějí do Prahy taky proto, aby se šli podívat do zahrady světla, aby si v ní našli tu „svou“ lampu, kterou důvěrně znají třeba z Rio de Janeira. Vidím v zahradě staré lidi, vidím tam i mladé, kteří jdou na rande…

To byl můj původní záměr. Aby toto místo, které není v centru metropole, rozšiřovalo mapu pražských zajímavých míst. Aby se i pro nepražáka zařadilo mezi místa, kam stojí za to se vydat. Protože tam vzniklo něco, co jinde není. Za mě je hodně důležité, že se to děje na místě, kde by si to nikdo předtím nedovedl představit. Využívá to nečekaný potenciál daného prostoru navzdory tomu, že to tam působí dost sevřeně, že to tam není moc romantické. Ale ono to tu romantiku získá.

Mám obrovskou radost, že jsem u toho. Dnes se na vše vypisují soutěže a zadavatelé k tomu jistě mají dobré důvody. Ale v případě Dvoreckého mostu byla vypsána soutěž pouze ohledně realizace mostu, nikoli na umělecké pojetí prostředí pod mostem. Kvůli tomu mě oslovil přímo architekt. Tím, že to zmiňuji, vytvářím jen prostor k zamyšlení, že není vše pouze o vypsaných soutěžích, ale že se různé věci dají realizovat ve spolupráci architekta s umělcem. Jen díky tomu, že se tak v případě Dvoreckého mostu stalo, vznikla myšlenka zahrady světla. Kdyby na to byla zadavatelem vypsaná soutěž, nejspíš by šlo o jednu sochu na mostě. Ale rozhodně by nikdo nevymyslel projekt celé světelné zahrady. Ta by prostě nebyla, protože tahle crazy věc byla naším rozhodnutím.

Autor: Klára Antošová